Dne 22. 9. 2017 jsme s týmem tvořeným studenty kvinty A, tedy Alenou Ulmanovou, Viktorií Trojkovou, Alenou Kadlčíkovou, mnou a naším doprovodem, panem profesorem Rašovským, zamířili už před osmou ráno speciálně vypraveným autobusem do vojenského újezdu Libavá.
Cestou jsme si opakovali učivo pro teoretickou disciplínu, přičemž jsme si ho systematicky rozdělili tak, že jenom jeden z nás se nakonec naučil něco, co na testu skutečně bylo. Náš tým obsahoval zdravotníka Českého červeného kříže, dva kormidelníky a všichni jsme byli rovněž vytrénovanými běžci.
Po příjezdu do cíle, svačině a krátkém čekání jsme se konečně dozvěděli, jak přesně bude soutěž probíhat. Potom následovaly už jen přípravy a vyčkávání, než přijdeme na řadu. Naše příprava spočívala hlavně ve vyladění oblečení a také jsme si šli vychytrale vyzkoušet vzduchovku na jedno bonusové stanoviště, abychom si střelbu z ní nacvičili.
Konečně jsme byli jako tým číslo 12 na řadě s první disciplínou. Loď. Dva pádlovali rovně přes jezero a až se napnulo stometrové lano přivázané k jejich lodi, druzí dva na souši je za toto lano přitáhli zpět. V této disciplíně jsme podle mého názoru dopadli vcelku dobře. Sotva jsme se ale vydýchali, vyběhli jsme na tříkilometrový okruh kolem jezera plnit zbytek úloh. Na čas byly jak některé úlohy, tak i samotný přesun, takže jsme velmi spěchali a ani nám nevadilo se pořádně zašpinit od bahna. První disciplína pro mě byla zničující. Jednalo se o překážkovou dráhu, na jejímž konci jsme museli spočítat matematickou úlohu, což byl v takovém rozpoložení téměř nadlidský úkol. Běželi jsme dál s dobrým pocitem, že se nám to přece jen všem povedlo a zastavili se až u vzduchovkového stanoviště, kde nám stopli čas, takže jsme se mohli chvilku vydýchat, odpočinout si a potom v klidu odstřílet. Vyběhli jsme dál od této chvíle už naštěstí po asfaltové silnici. Na nedalekých kládách jsme se prolouskali skrz vědomostní soutěž, která byla zaměřena na operaci Wolfram, tedy výsadek skupiny vojáků, kteří na našem území měli provádět sabotáže. Po chvilce historie jsme chvátali dál tentokrát bohužel do kopce, v jehož půlce nás čekal silový x-boj. Přeloženo: přehazování pneumatiky z náklaďáku ze strany na stranu. Zde náš tým poprvé trochu zklamal, ale hlavu vzhůru a směr první pomoc. Ta byla rovněž dost katastrofální. Museli jsme totiž pomoci dvěma raněným najednou, přičemž ranění od sebe byli dobrých pár desítek metrů vzdálení. To bylo pouze s jedním zdravotníkem téměř nemožné. Běh z kopce byl naštěstí mnohem méně vyčerpávající. Nabrali jsme spoustu sil na disciplínu zaměřenou na týmovou zručnost a doslova triumfálně jsme ji zkazili. Balancování míčku v okapech nebyl prostě náš šálek čaje, či horké hrušky, kterou jsem měl ten den v termohrnku. Před námi už byl jen kousek do cíle a tak jsme s vervou vyrazili a s vyčerpáním dorazili. Před vyhlášením výsledků nás ještě čekalo občerstvení v podobě párků, čaje a několik bonusových stánků, z nichž jsme využili hlavně lukostřelbu a střílení laserovou zbraní na promítané terče. Pan profesor nás naučil jak správně držet zbraň, jak mířit i jak střílet „od boku“. Nakonec jsme se ještě zastavili u stánku historických samopalů, kde jsme se dozvěděli něco málo z historie naší armády.
Vyhlášení vítězů pro nás bylo radostnou událostí, neboť jsme se dostali do vytoužené první desítky. Pak už jen cesta domů, odpočinek a trénink na příští rok, který tentokrát rozhodně zahájíme dříve než týden předem.
Michal Bruzek, KVIA
Foto: Mgr. Petr Rašovský
