- Podrobnosti
- Napsal Administrator
Únorovým divadelním zážitkem byla hra Edith a Marlene maďarské scénáristky Évy Pataki, kterou jsme navštívili s Divadelním klubem MGO. Hru uvádí Divadlo Jiřího Myrona již od roku 2013 a za tu dobu posbírala inscenace nejedno ocenění. Tím nejvyšším byla nesporně Cena Thálie pro hlavní představitelku Hanu Fialovou.
Děj pojednává o komplikovaném životě šansoniérky Edith Piaf, jejíž osudy byly z velké části propleteny s životem německé herečky a zpěvačky Marlene Dietrich. Příběh je založen především na rozdílnosti charakteru obou osobností a vnímání jejich osudů a postojů.
Představení bylo uprostřed zpestřeno diskuzí o díle nad pytlíkem burákových oříšků (konvenčně nazýváno přestávkou), kdy jsme se všichni shodli na tom, že Hana Fialová zpívá šansony Edith Piaf skutečně nádherně. Líbil se nám i výkon orchestru. Méně jsme ocenili scénář, který byl často podřízen hudební složce muzikálu, a herecké výkony některých vedlejších postav.
Mikuláš Navrátilík a Jakub Kaša za Divadelní klub MGO
- Podrobnosti
- Napsal Administrator
Divadelní klub v NDM, recenze studentky Petry Vavřinové
Divadelní hra Revizor ruského realistického autora N. V. Gogola patří mezi nejoblíbenější inscenace na světě. Koncem minulého roku se objevila také v repertoáru Národního divadla moravskoslezského. Jelikož realismus patří mezi má oblíbená literární období, tohle představení jsem si jednoduše nemohla nechat ujít. A tak jsem se společně s divadelním klubem vydala jeden předvánoční pátek do divadla.
Revizor je velmi satirickou komedií odehrávající se v malém ruském městě, kde korupce a úplatkářstvím jen kvete. Do města přijíždí úředníček Chlestakov a omylem je považován za revizora, jenž má městečko navštívit. Když se vrchní hodnostáři dozvědí tuto zprávu, vypuká v městě panika.
Je však nutno říci, že komické situace, které omyl vyprovokoval, jsou pro mě na některých místech humorem velmi primitivním, často za hranou, lechtivým, lascivním až absurdním. Zprvu se u této scény směju, podruhé se jen ušklíbnu, postupem času je mi z toho až trapně.
Naopak nadšená a plná emocí jsem z výkonu herečky Petry Kocmanové, která ztvárnila starostovu ženu. Anna Andrejevna je vyobrazena jako žena, která se chová více než pokrytecky, zneužívá muže a učí svou dceru stejným „manýrům“, které má ona sama. Výkon Petry Kocmanové je tak přesvědčivý, že jsem k žádné jiné postavě necítila tolik zášti a pohrdání jako právě k Anně Andrejevně.
Gogol se v tomto díle snaží velmi realisticky vykreslit neduhy ruských obyvatel. To se mu daří, každá postava je karikaturou svých špatných vlastností. V něčem je však inscenace v NDM přeci jen netradiční. Pro diváka překvapující je závěr, kdy se dozvídáme, že pravý revizor je už velmi dlouho na jevišti jako pozorovatel děje, kterého si jen nikdo nevšiml.
Toto představení by nemělo zůstat bez povšimnutí. I přes drobné výhrady si myslím, že je to zdařilá inscenace. Není potřeba znát toto dílo, abyste pochopili myšlení postav. Možná je právě na škodu znát děj celý, jelikož pak jen čekáte na dané pasáže v ději a nenecháte se tolik unést příběhem a ponaučením, ktzeré z něj plyne.
- Podrobnosti
- Napsal Administrator
Kolikrát nám tato věta proběhla myslí? A kolik z nás se odhodlalo darovat krev? Jsme pyšní na našich 24 osmnáctiletých žáků předposledních a posledních ročníků, kteří se po skupinách 26. 1. 2022 vypravili do Krevního centra v Ostravě-Porubě a tuto výzvu vyslyšeli. Darovali krev a my jim za to děkujeme!
! 
- Podrobnosti
- Napsal Administrator
Začátek zimy nám přinesl letošní první sníh, předvánoční stresy a premiéru nové inscenace Bratrů Karamazových. Mohli jsme se tak těšit na vyhrocené situace, cestu do hlubin psychiky postav nebo na skvělou komorní atmosféru Divadla Petra Bezruče. Čeho jsme však byli svědky během představení, nikdo ze členů našeho divadelního klubu nečekal.
Dostojevského nestárnoucí klasiku si na paškál vzal umělecký šéf divadla Petra Bezruče Jan Holec a za pomoci Anny Smrčkové vytvořil velmi zajímavou a nevšední verzi příběhu o starém Karamazovi a jeho synech. Holcovi se povedlo zachovat tíhu napjatých scén, zároveň však dílo ruského realisty oblékl do moderního a často velmi šíleného kabátu. Nám se tak naskytla možnost jet na horské dráze hlubokých morálních a duchovních úvah a absolutního absurdna. V jeden moment jsme poslouchali dlouhý monolog o existenci Boha a vzápětí se na scéně objevili čtyři indiáni.
Hladký přechod mezi těmito obrazy zajišťovalo excelentní zacházení se světly ve spolupráci s výbornými hereckými výkony. Osobně bych vyzdvihl Václava Švarce v roli Aljoši nebo Barboru Křupkovou hrající Grušenku. Celou dobu představení herce doprovázela pestrá paleta (jak už to je u Bezručů běžné) skvělého hudebního doprovodu. V sále se tak ozývala muzika všeho druhu od duchovních písní po punkové fláky.
Tahle inscenace se ukázala jako velmi alternativní a pro mnohé rozporuplné dílo, avšak stále zachovávající Dostojevského poselství. Asi budu mluvit za všechny členy klubu, když označím hru za velmi silnou a pamětihodnou. S napětím se budu těšit v novém roce na další tvorbu Jana Holce a celého Divadla Petra Bezruče.
recenze Jana Dokoupila, septima A
