Jiří da Popiolek, velikán českého absurdního dramatu, je spolu s Janem Balabánem, Ladislavem Špačkem a Ivanem Lendlem jednou z nejvýznamnějších osobností z řad absolventů našeho gymnázia. Na rozdíl od jeho výše jmenovaných „kolegů“ však Popiolek není tak mediálně známý a dosud jej nenajdeme ani v učebnicích literatury. Jedinečnou možnost seznámit se s jeho tvorbou tak mají naši studenti i široká veřejnost v pátek 22. 2. a v sobotu 23. 2., kdy Divadelní soubor Tajfun v Divadle loutek předvede dvě z jeho stěžejních děl – Případ Héfaistos a Hru o Jessicu.
Starší z obou her, Hra o Jessicu, na pozadí zdánlivě fraškovitého komického příběhu vykresluje problémy prohnilé a zkorumpované společnosti a ukazuje na touhu po moci jako na hlavní hnací motor lidstva. Je zářným zpodobněním Hobbesova homo homini lupus jakožto výchozího principu mezilidských vztahů. Prostředí blázince metaforicky přirovnává celý svět k místu, kde jsou zdravý rozum a dobré lidské vlastnosti již vyhubeny a vyznat se v něm je jen velmi obtížné. Jedná se o klasickou popiolkovskou postmodernu, která v sobě kromě dějových linií mísí také různé kulturní a národnostní znaky, čímž se zcela záměrně (podobně jako např. díla Samuela Becketta, dalšího velikána absurdního dramatu) dostává mimo čas a prostor a zdůrazňuje tak nadčasovost a globálnost reflektovaného jevu. Hra o Jessicu však, na rozdíl například od Čapkovy Bílé nemoci, nekončí jednoznačně pesimisticky, dává lidské společnosti určitou naději na uzdravení.
Postavy ve Hře o Jessicu bojují proti stereotypům a omezenosti a často jsou průkopníky vědních oborů, které se dočkaly většího rozvoje až o několik let později. Například postava Féliciel až anarchisticky vzdoruje sociálně-historické determinaci lidské psychiky, když ve své punkově laděné písni zpívá: „Dokážu vám, že nejsme zajatci svého osudu.“ Jiná postava, bodyguard Choroš, pak svým výrokem „Mám ji oddělat jako psa? Ne? Tak jako fenu?“ poukazuje na rovnoprávnost mužského a ženského pohlaví v celé živočišné říši a předpovídá tak vzestup gender studies, vědního oboru, který se u nás plně rozvinul až později.
Novější z inscenovaných děl, Případ Héfaistos, vychází ze stejných principů jako předešlé, ale touhu po moci doplňuje touhou po majetku a až patologickou ochotou jedince udělat cokoliv pro hmotné bohatství. Velmi naturalisticky také líčí zhoubný vliv alkoholu na jinak inteligentního muže se zájmem o historii (duševní újmu způsobenou častým požíváním alkoholu Popiolek dlouho studoval na svých žácích z pozice učitele; později se z důvodu velké fyzické náročnosti tohoto povolání ze školství stáhnul a nyní působí jako publicista a redaktor). Touha po majetku naplno ovládne také jedinou morálně čistou (a též abstinující) postavu, která v depresivně laděném závěru hry podléhá pokušení a nechává se svést na scestí.
Obě inscenované hry tvoří základ Popiolkova uměleckého odkazu a pro kulturní rozvoj gymnaziálních studentů mohou být velkým přínosem. Můžeme tedy jen směle říct, že kdyby Popiolek nebyl, museli bychom si ho vymyslet.
Případ Héfaistos
Pátek 22. 2. 2013, 18.00, Divadlo loutek
Hra o Jessicu
Sobota 23. 2. 2013, 18.00, Divadlo loutek