Začátek zimy nám přinesl letošní první sníh, předvánoční stresy a premiéru nové inscenace Bratrů Karamazových. Mohli jsme se tak těšit na vyhrocené situace, cestu do hlubin psychiky postav nebo na skvělou komorní atmosféru Divadla Petra Bezruče. Čeho jsme však byli svědky během představení, nikdo ze členů našeho divadelního klubu nečekal.
Dostojevského nestárnoucí klasiku si na paškál vzal umělecký šéf divadla Petra Bezruče Jan Holec a za pomoci Anny Smrčkové vytvořil velmi zajímavou a nevšední verzi příběhu o starém Karamazovi a jeho synech. Holcovi se povedlo zachovat tíhu napjatých scén, zároveň však dílo ruského realisty oblékl do moderního a často velmi šíleného kabátu. Nám se tak naskytla možnost jet na horské dráze hlubokých morálních a duchovních úvah a absolutního absurdna. V jeden moment jsme poslouchali dlouhý monolog o existenci Boha a vzápětí se na scéně objevili čtyři indiáni.
Hladký přechod mezi těmito obrazy zajišťovalo excelentní zacházení se světly ve spolupráci s výbornými hereckými výkony. Osobně bych vyzdvihl Václava Švarce v roli Aljoši nebo Barboru Křupkovou hrající Grušenku. Celou dobu představení herce doprovázela pestrá paleta (jak už to je u Bezručů běžné) skvělého hudebního doprovodu. V sále se tak ozývala muzika všeho druhu od duchovních písní po punkové fláky.
Tahle inscenace se ukázala jako velmi alternativní a pro mnohé rozporuplné dílo, avšak stále zachovávající Dostojevského poselství. Asi budu mluvit za všechny členy klubu, když označím hru za velmi silnou a pamětihodnou. S napětím se budu těšit v novém roce na další tvorbu Jana Holce a celého Divadla Petra Bezruče.
recenze Jana Dokoupila, septima A
